Ukryj co zbývá ti

Pryč jsou dny her a klauniád,

to dávno víme, ty i já,

i tváře bývaj z látky,

která se obnosí.

Dávám na úsměv záplaty

a lhát si jen, že prozatím,

chtít mermomocí zpátky,

o to snad neprosíš.

R:Ukryj, co zbývá ti,

tvůj střípek závrati.

Málo teď blýská se,

nevíš, co s ním.

V něm nejsou návraty,

jen šanci dává ti

nacházet s úžasem

svou tvář, to vím.

Proč hledáš dál v údobí,

když se náš zázrak rozdrobil,

ptáš se, proč, láska, mý sou,

pro jinou udělá.

Snad že je dítě náhody,

sfoukne tě, vtáhne, odhodí,

není to sbírka jistot,

buď chvíli dospělá.