Závidím, že umíš hrát

Odjakživa přál jsem si jenom jedno

a zkoušel jsem to tisíckrát

mít kytaru co zpívá

a umět na ni krásně hrát

Já to zkoušel každé ráno

div jsem si prsty nezapletl

jenže nebylo mi dáno struny rozeznít

tak aby žasl celý svět

Teď už možná líp mě pochopíš snad

jak hrozně ti závidím, že umíš hrát

Já už dávno vím, že je láska krutá

a čím více uniká

tím více po ni toužíš a zdá se být

až nebetyčně veliká

A já teď žárlím když tě vidím

jak kytara v tvých rukou zní

a všechno to co při tom prožíváš

to chtěl bych taky prožít s ní

Teď už možná líp mě pochopíš snad

jak hrozně ti závidím, že umíš hrát

Závidím, že umíš tak hrát

A tak mi zbývá jenom doufat

že i když jsem ji nezkrotil

aspoň jednou týdně bude tvářit se vlídně

až ji budu naproti

A já zůstanu ji věrný

i když mě pořád odmítá

a budu s něhou dál ji laskat

až bude odřená, rozbitá, přísahám

Kdybych jako ty já to s ní uměl

byl bych štěstím bez sebe

sázel bych tóny do strun jako šperky

jako jasné hvězdy na nebe

Já ale vím, že s tím co umím

nemůžu přijít před lidi

a tak jsem aspoň ten co poslouchá

a tajně tiše závidí

Teď už možná líp mě pochopíš snad

že tolik ti závidím, že umíš hrát

Jééé ...