Táta můj mi říkal

Přijdou ti chvíle, kdy sám se cítíš

jako v plotě kůl, pak ve snách zase vidíš,

tátu s fajfkou, mámu, plný stůl.

Svůj rodný dům pod strání

a dlouhou šňůru s prádlem běleným,

máš chuť vzít kočku do klína,

když z došků dírou z komína jde dým.

Kdo mě moje síly vrátí, kdo mě vrátí rodný dům,

kdo tu dlouhou cestu zkrátí k dětským snům.

Táta můj mi tenkrát říkal, když jsem balil ranec svůj:

Ještě rád se domů vrátíš, pamatuj.

Můj vlas už svítí jen barvou mraků,

z kterých neprší, kde jsou ty doby draků

a honiček za vsí na návrší.

Teď nohy mě už stěží donesou od okna ke dveřím,

a když oči v dáli tápají, rty slova táty šeptají: už věřím.

Že se moje síly vrátí, že se vrátím v rodný dům,

že se dlouhá cesta zkrátí k dětským snům.

To mě tenkrát táta říkal, když jsem balil ranec svůj:

Ještě rád se domů vrátíš, pamatuj.